Není žádnou novou informací, že za jízdy řidič nesmí používat mobilní telefon nebo podobné záznamové nebo hovorové zařízení (foťák, diktafon, vysílačku apod.). Důvodem je skutečnost, že to odvádí pozornost od řízení, což je nebezpečné.
Zákon o provozu na pozemních komunikacích jde dokonce tak daleko, že zakázané není jen používání těchto zařízení, ale i jejich držení v ruce. Důvodem je neschopnost zákonodárce smířit s věcí, která se jmenuje „důkazní nouze“, ale tomu se dnes věnovat nechci.
Dnes se chci věnovat tomu, že kromě telefonů, vysílaček, diktafonů nebo foťáků obvykle ovládáme v autech např. navigace, a to jak přenosné, tak pevně zabudované do vozidla. A v této souvislosti pak také tomu, jak je stávající právní úprava ve skutečnosti nedokonalá a selektivní k používání zařízení, která jsou schopná odvádět pozornost úplně stejně.
Protože jaký je rozdíl mezi tím, když držím v ruce telefon a přes něj používám navigaci, proti tomu, když to samé dělám na dotykovém displeji navigace, která je pevně zabudovaná do vozidla?
Fakticky to rozdíl není žádný, protože musím přenést pozornost na takové zařízení a roli sotva hraje to, jestli takové zařízení musím držet v ruce nebo ani to ne (když budu mít telefon na palubní desce v držáku) nebo zda se jen natáhnu, abych ovládal dotykem nebo jiným způsobem vestavěnou navigaci. Moderní technologie navíc umožňují zrcadlení mobilních telefonů na displej auta, čímž se hranice mezi takovými zařízeními naprosto stírá.
Přesto používání mobilních telefonů sankcionováno je, ale používání navigací nebo dotykových displejů není, ačkoli důsledky mohou být zcela stejné, tj. přerušení pozornosti a nevěnování se provozu.
Sice existuje obecné ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, které ukládá řidiči povinnost věnovat se řízení, tzn. řidič by se neměl věnovat navigaci, ale takové ustanovení je příliš obecné, než aby na jeho základě bylo možné sankce ukládat.
Soudím, že by tato právní úprava zasloužila důkladnější a podrobnější úpravu, která by reflektovala skutečnost. Na druhou stranu je ale nereálné zakázat řidičům věnovat se navigacím za jízdy. Tím spíše, když lze vysledovat trend ubývání tlačítek v interiéru a přenášení funkcí na dotykové displeje aut. To by v důsledku znamenalo zákaz na takové displeje za jízdy úplně sahat (vemme ale, že se jejich prostřednictvím dnes už ovládají např. klimatizace, ventilace a další funkce, které nemají „telekomunikační“ charakter).
A tady už se dostáváme do obvyklých dilemat, kdy snaha preventivně postihnout určitě jednání naráží na reálnou nemožnost ho identifikovat (jak policista pozná, jestli si řidič upravoval proud vzduch z ventilace nebo psal SMSku přes dotykový displej?). To prostě nepozná, protože nevidí, co tam dělá. Tady by si zákonodárce měl uvědomit, že ne všechno je možné do zákona popsat a oddělit, protože realita je mnohem složitější a konkrétní jednání prokázat pak často nemožné. Postihovat tak má, dle mého názoru, smysl až následky a nikoli (jako dneska u telefonů) předpokládanou činnost (jako kdyby držení telefonu samo o sobě byl problém; držet můžu přece cokoliv, třeba rohlík). Na tohle téma se podívám příště.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď