K napsání dnešního článku mne inspirovala zpráva o dopravní nehodě, při které se řidič motocyklu střetl s devítiletým chlapcem, který přebíhal mimo přechod silnici. Jak z popisu události vyplývá, chlapec přebíhal silnici s dalšími dětmi a jednou dospělou osobou, ale v průběhu přebíhání zastavil, místo aby přeběhnul až na druhou stranu. Řidič motorky chlapce viděl a předpokládal, že chlapec bude v přebíhání pokračovat a chtěl se mu vyhnout v protisměru. Protože ale chlapec místo toho zastavil v místě, kde se mu chtěl motorkář původně vyhnout, došlo ke srážce, kterou chlapec nepřežil.
Na co chci dnes reagovat, je, že v článku je uvedena věta „I když obviněný motorkář žádné dopravní předpisy neporušil…“, která se snaží naznačit, že motorkář bude stejně potrestán, i když nic neporušil.
Takový závěr je ale nesprávný. Pokud by nic neporušil, tak by vzniklý následek neodpovídal.
Dnes se chci podívat na detail této nehody a zejména vztah k povinnosti řidiče motorového vozidla stanovené v §5, odst. 1, písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., který stanoví:
„Řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen…dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem…“
Podle popisu nehody si motorkář vybral variantu, že chlapce objede protisměrem, aby se mu vyhnul, tzn. spoléhal na to, že chlapec bude pokračovat v přebíhání silnice. To byla ovšem chyba, přesně na které bude postavena obžaloba.
Jak policisté v daném případě správně uvádí, takový postup nesplňuje požadavky zvýšené opatrnosti. Jako řidiči motorových vozidel se nemůžeme (fakticky a argumentačně) spoléhat na to, že dítě udělá to, co je potřeba, tzn. že se ve zlomku vteřiny rozhodně racionálně a správně (což v daném případě bylo pokračovat v přebíhání silnice). Smyslem tohoto ustanovení je od dítěte očekávat cokoliv, tzn. řidič musí přizpůsobit své počínání možné nepředvídatelnosti a nevyzpytatelnosti chování dítěte. Spolehnout se na to, že dítě udělá to, co je potřeba udělat, je chyba. Chyba, která bude pro tohoto řidiče znamenat trestní postih.
To, co tady řidič měl udělat, je jít naplno na brzdy a ne spoléhat na to, že chlapec doběhne dost daleko, aby se mu vyhnul protisměrem bez nutnosti naplno brzdit. Pokud by naplno brzdil a pak chlapce srazil (a přitom neměl možnost jinak srážce zabránit – např. puštěním brzdy na poslední chvíli a vyhýbacím manévrem), byla by jeho situace odlišná. Samozřejmě za podmínky, že v daném místě nejel víc než povolenou rychlostí a dítě neviděl dříve, aby mohl začít dříve brzdit. Nebrzdit naplno a spoléhat se, že se mu vyhne, bylo špatné řešení.
Jiná situace by to byla u „normální“ dospělé osoby. Pokud by ve stejné situaci srazil motorkář dospělého, byl by právně v jiné situaci, protože vůči dospělým (v zásadě) takovou povinnost zvýšené opatrnosti nemá, tzn. u nich smí předpokládat, že se rozhodnou správně. Pokud by jinak nic neporušil (např. výrazně nepřekročil rychlost v nepřehledném místě znemožňujíce tak chodcům na něj reagovat), byla by jeho pozice pro obhajobu mnohem lepší a právem by bylo možné říct, že nic neporušil a že tedy za vzniklý následek není odpovědný.
U dětí ale pozor. Zákon předpokládá, že řidič musí od dítěte očekávat i nepředvídatelné chování a tomu musí přizpůsobit svou jízdu. V tomto konkrétním případě (aniž bych chtěl snižovat odpovědnost dospělé osoby, která dítě doprovázela a která situaci zjevně také podcenila) ale bude odpovědný za vzniklý následek primárně řidič motorky.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď