Jednou ze situací, která vyvolává kontroverze, je případ, kdy řidič nedá přednost zprava např. cyklistovi, který si zkracuje cestu jednosměrkou v protisměru. Co je nutné nejprve uvést, že při posuzování viny na dopravních nehodách je vždy rozhodující ta okolnost, která nehodu bezprostředně zavinila. Fakt, že druhý účastník také porušil některou povinnost, totiž nemusí být pro vznik nehody rozhodující, což na druhou stranu nijak druhého účastníka nevyviňuje z toho, že dostane pokutu za „svůj“ přestupek.
V tomto případě se jedná o to, že řidiči mnohdy nesledují provoz v jednosměrce, která ústí z protisměru na křižovatku, neboť se oprávněně domnívají, že tam odtud nikdo a nic přijet nemůže, protože by takový řidič musel jet v zákazu vjezdu. Taková úvaha ale není na místě. Je sice pravda, jak bylo shora uvedeno, že platí tzv. princip omezené důvěry, tj. že určitá, nadlimitní, porušování dopravních předpisů nemůže a nemusí druhý účastník očekávat (tj. zejména např. vysokou rychlost na hlavní silnici, kterou řidič vozidla z vedlejší neočekává, jak bylo ve výše uvedeném případě popsáno), na druhou stranu to ale neznamená, že bychom mohli všichni spoléhat na to, že druzí účastníci budou pravidla vždy dodržovat.
Hranice mezi tím, kdy se už jedná o splnění podmínek principu omezené důvěry a kdy už ne, není jasně stanovena a lze pouze spekulovat o tom, kde překročena byla a kde ne. Určitým vodícím mechanisem je možnost porušení pravidel druhým účastníkem zjistit a přizpůsobit tomu své jednání.
Podle mého názoru je právě případ cyklisty v protisměru v jednosměrce takovým případem, kdy porušení povinnosti cyklistou řidič může zjistit a adekvátně na něj reagovat. Samozřejmě nelze zapomenout na to, že fakt, že se jedná o vyústění jednosměrky z protisměru na křižovatku nijak řidiče jedoucího po silnici, ze které má dát přednost, nevyviňuje z toho, aby dal přednost, i když by tam „správně“ nic jet nemělo. Řidič se v daném případě musí přesvědčit, že nemá, komu by dal přednost. Argument, že „tam ten cyklista neměl co dělat“, je zcela nepodstatný. Ano, neměl tam co dělat, ale dopravní nehodu nezpůsobilo to, že tam cyklista jel, ale to, že řidič nedal přednost zprava.
Zde je právě dobře vidět ona dvojkolejnost jednání obou účastníků. Cyklista porušuje pravidla, ale tím nehodu nepůsobí. Řidič vozidla naopak tím, že přednost zprava nedal, nehodu zapříčinil. Výsledkem bude vina řidiče vozidla na dopravní nehodě a pokuta cyklistovi za vjezd do zákazu vjezdu. Obě jednání jdou jakoby mimo sebe a není mezi nimi příčinná souvislost a právě to je nutno v tomto druhu případu striktně oddělovat.
Ostatně evidentní nedostatečnost argumentu řidiče vozidla, že „tam cyklista neměl co dělat“, naráží i na to, že tou jednosměrkou v protisměru může jet sanitka, policie nebo hasiči anebo někdo porušující pravidla v případech krajní nouze a proto se řidič vždy v takovém případě musí přesvědčit o tom, že jednosměrkou v protisměru nic nejede a že tedy do křižovatky může vjet.
Tento případ dobře ilustruje skutečnost, že porušení povinností jedním účastníkem není v příčinné souvislosti se samotnou příčinou dopravní nehody a že tyto skutečnosti od sebe musí být oddělovány. Samotný argument, „že ten druhý taky porušil pravidla“, proto nemusí stačit, i když, jak bylo shora ukázáno, princip omezené důvěry rozhodně platí.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď