Jedním z největších definičních problémů v pravidlech silničního provozu je nejednoznačnost definice pojmu „křižovatka“, přičemž je to téma velmi významné, které má dopady zejména do otázek:
- přednosti v jízdě a
- platnosti dopravních značek
Zákon definuje křižovatku takto:
„křižovatka je místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci…“
Nejvíc interpretačních obtíží pak vzniká u jazykového výkladu rozdílu mezi protínám a spojováním na jedné straně a vyústěním na straně druhé, a to tam, kde se takto „potkávají“ dvě komunikace, zejména komunikace účelová a např. místní.
Jakkoli sice asi není pochyb o tom, že vyústění (ukončení) polní nebo lesní cesty na pozemní komunikaci není křižovatkou, větší pochybnosti vznikají při interpretaci dopravními značkami upravujícími přednost neoznačené „křižovatky“ veřejně přístupné účelové komunikace a místní komunikace.
Není totiž jasné, jestli pro takovou křižovatku platí část definice před středníkem, tzn. takové komunikace se vždy protínají a spojují a jedná se tedy o křižovatku nebo jestli každá účelová komunikace nutně končí (ústí) na místní komunikaci (nebo silnici) a o křižovatku se nikdy nejedná. Když vezmeme v úvahu, že řidiči nemají šanci kolikrát rozlišit, jestli se jedná o místní nebo účelovou komunikaci, protože stavebně-technicky se mohou takové komunikace podobat, přikláním se k názoru, křížení účelové a místní komunikace (nebo silnice) křižovatkou je se všemi z toho plynoucími důsledky.
Kromě výkladových komplikací popsaných výše jsem se setkal i s výklady, že např. slepá nebo jednosměrná ulice se nikdy neprotíná a nekříží, ale vždy jen vyúsťuje na jinou komunikaci, což jsou dle mého názoru závěry, které nemají oporu ve výše uvedené definici a s ohledem na jistotu účastníků silničního provozu lze za „ne-křižovatku“ považovat jen taková „křížení“, ze kterých je zřejmé, že jedna komunikace je druhé zřetelně stavebně-technicky a dopravně-významově nadřazená.
Po účastnících silničního provozu totiž nelze legitimně požadovat, aby všude věděli, jakého řádu je která komunikace a že zrovna tady se připojuje účelová na místní a že by to neměla být křižovatka.
Tomu by měli i správci komunikací přizpůsobovat dopravní značení, které by mělo posilovat jistotu účastníků silničního provozu zejména označením jednotlivých křižovatek značkami upravujícími přednost.
Příště se podíváme na to, co křižovatkou není a jaké z toho mohou vznikat komplikace.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď