Před nedávnem mne zaujal rozhovor s Herbertem Diessem, toho času CEO Volkswagen AG o tom, jak nástup autonomních vozidel zcela přemění automobilový průmysl a jaká to bude revoluce. Prý ještě větší než elektrifikace vozového parku.
No, vážený pane, jako právník Vám můžu říct, že to žádná změna nebo revoluce nebude, protože autonomní auta, rozumějme plně autonomní, jak o nich mluvíte, nikdy po našich silnicích jezdit nebudou.
A je úplně jedno, kolik peněz se do toho nasype nebo jakou technologii kdo vyvine. Nikdy to nenastane. Důvodů je několik.
Když odhlédnu od toho, že tak složitou věc jako je řízení auta, počítač nikdy na úrovni člověka nezvládne a buď bude vršit chybu na chybu a bude se chovat nebezpečně nebo bude vyděšeně věčně brzdit a stát, protože džungli ostrého městského provozu nikdy nedá, tak hlavní překážku vidím v právních aspektech řízení vozidel a odpovědnosti s tím spojené, a to nejen odpovědnosti za škodu, ale i odpovědnosti trestně-právní, resp. správně-právní.
- Odpovědnost za škodu
Prvním právním problémem, jehož řešení zatím nikdo ani nenaznačil, je, kdo ponese odpovědnost za škodu. Stávající odpovědnost je koncipována jako objektivní odpovědnost provozovatele za škodu a dále jako subjektivní odpovědnost řidiče.
Provozovatel je zpravidla vlastník vozidla. Ten nese odpovědnost za škodu, která vznikne v důsledku provozu vozidla, a to bez ohledu na to, jestli ji řidič způsobil zaviněně, tzn. provozovatel dnes za škodu odpovídá, i když řidič nic neporušil, ale ke škodě provozem stejně došlo.
Pokud bude auto plně autonomní, tak i nadále bude mít vlastníka/provozovatele, jehož odpovědnost bude pojištěná. Pořád ale tato odpovědnost souvisí s tím, že auto někdo řídí. Nechtěl bych být provozovatelem, který nemá kontrolu nad tím, jestli počítač řízení zvládne a být tak dán na milost a nemilost jeho rozmarům a neschopnosti. Stejně tak pojišťovny. Dovedu si představit masivní zdražení odpovědnostního pojištění, protože chování počítačem řízeného auto je naprosto nepředvídatelné. Výrobce může dát záruk, kolik chce, ale standardně dnes spoléháme na člověka jako toho, kdo má vozidlo pod kontrolou. Ostatně auto je stále věc ovládaná člověk – „samo“ tedy nedělá nic.
Když bych si takové auto koupil, tak bych rozhodně nechtěl odpovídat za škodu, kterou způsobí a přitom to neměl pod kontrolou. Výrobci vozidel takovou odpovědnost asi nepřevezmou, takže kdo ji ponese?
S tím souvisí i subjektivní odpovědnost řidiče. Otázka samozřejmě zní, jestli někdo jako řidič v autě bude, ale vždycky tam někdo musí být. Nedovedu si představit právní úpravu provozu vozidel, která připustí, že konkrétní osoba není odpovědná za řízení auta a dovolí, aby si „auta jezdila sama“. Že nebude ve vozidle nikdo, kdo by mohl okamžitě převzít kontrolu a vozidlo ovládat a zastavit. To se prostě nestane. A protože se to nestane, tak ten, kdo bude sedět v autě, aby mohl zasáhnout, vždycky ponese i subjektivní odpovědnost za škodu způsobenou nehodou.
2. Trestně-právní/správní odpovědnost
Se shora uvedeným pak souvisí i odpovědnost za dopravní přestupek/trestný čin.
Jestliže v autě vždy bude (muset být) někdo, kdo bude muset dávat na auto „pozor“, pak tato osoba bude i nadále řidičem ve smyslu odpovědnosti za následky, které provozem takového vozidla vzniknou.
Řidič se ani tak nebude moct zprostit odpovědnosti např. za ublížení na zdraví jiné osoby, pokud kontrolu převzít mohl a měl, resp. mohl situaci ovládat. A protože si nedovedu představit, že by auta byla puštěna do provozu zcela bez možnost kohokoli v něm ho ovládat, pro řidiče se nic nezmění. Pořád bude muset auto řídit a pořád bude odpovědný za to, když řídit nebude a něco se stane. Celý humbuk kolem autonomních aut tak skončí standardním PR přístupem, kdy na jedné straně se bude veřejně deklarovat, jak auta umí jezdit sama, ale vždycky s výhradou, že ve finále je odpovědný řidič. Asi jako když Američané mají na zrcátkách informaci o tom, že objekty v zrcátkách jsou blíž, než se zdá nebo disclaimer na displeji při zapnutí couvací kamery, že stejně musíte dávat bachat a koukat, kam jedete. Protože přesně na tom pak soudy řidiče „uvaří“, tj. na tom, že stejně měl dávat pozor bez ohledu na to, co auto tvrdí, že dokáže. Až to pár lidí u soudu „odskáče“, snad si všichni realitu uvědomí.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď