Zákaz stáčení tachometrů – aktuální úprava

Úvodem bych podotknul, že způsob, s jakým zákonodárce celou problematiku pojal a upravil, by měla sloužit jako dobrý příklad toho, jak by se to dělat nemělo, neboť, jak si hned ukážeme, přeceňuje možnosti toho, k čemu je právní regulace dobrá. Nejprve citace nového znění §36, odst. 4:

„Záznam o celkové ujeté vzdálenosti na počítadle ujeté vzdálenosti nesmí být měněn, ledaže ke změně dojde při opravě nebo výměně počítadla ujeté vzdálenosti. O provedení opravy nebo výměny počítadla ujeté vzdálenosti vystaví osoba, která tuto opravu nebo výměnu provedla, protokol, jenž předá provozovateli silničního vozidla. Provozovatel silničního vozidla předá protokol stanici technické kontroly při nejbližší evidenční kontrole. Tento protokol obsahuje

a) identifikační číslo silničního vozidla (VIN), není-li, pak výrobní číslo podvozku silničního vozidla,

b) stav celkové ujeté vzdálenosti před provedením a po provedení opravy nebo výměny počítadla ujeté vzdálenosti,

c) datum a důvod provedení opravy nebo výměny počítadla ujeté vzdálenosti a

d) jméno a adresu bydliště nebo sídla osoby provádějící opravu nebo výměnu počítadla ujeté vzdálenosti.“

Toto ustanovení doplňují dvě další ustanovení, a to:

§ 48, odst. 3. písm. b):

„Stanice technické kontroly při evidenční kontrole silničního vozidla zjišťuje…stav počítadla ujeté vzdálenosti silničního vozidla.“ Tzn. na technické kontrole se bude zapisovat údaj na tachometru.

a

§83, odst. 1, písm. i), který za stáčení tachometru ukládá pokutu až do 500 000,- Kč.

Celé je to úplně zbytečné, a to z následujících důvodů:

• Problém není v tom, že si někdo na svém autě stáčí tachometr (je to moje auto, tak si s ním můžu dělat, co chci, takže nikomu není nic do toho, jak si „hraju“ ve svém autě s počítadlem ujetých kilometrů), ale v tom, že to prodávající kupujícímu neřekne.

• Taková skutečnost ale obvykle naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, takže pokud by se podařil prokázat úmysl, je dost nástrojů na to postihnout takové jednání už dnes.

• Základním nedostatkem toho všeho je to, že stejně nikdo nikomu nedokáže, že to udělal (úmyslně), takže i když se to zjistí, je důkazní situace stejně špatná, jako byla dosud. Celé to skončí v občansko-právní rovině v rámci odpovědnosti za vady.

• Skutečné řešení proto nespočívá v tom, že se to bude zakazovat, ale že kupující přestanou být liní a začnou se o stav kupovaného (ojetého) auta podrobně zajímat a nespoléhat jen slepě na údaj o najetých kilometrech (jako kdyby počet najetých kilometrů vypovídal něco o tom, v jakém stavu auto je a jaký servis dostávalo). Nákup ojetého auta je vždycky loterie, protože nevíte, co se s ním dělo a na tom se nic nezmění. Člověk buď to riziko akceptuje (a případně se ho snaží podrobnou prohlídkou a vhodnými smluvními nástroji minimalizovat) anebo ne a jde si koupit nové nebo ojeté auto od někoho, komu věří.

• Když budu chtít s nájezdem kilometrů podvádět, tak si vždycky před technickou nechám kilometry ubrat a nikdo nic nezjistí. Jediné, co nepůjde, je snížit nájezd pod údaje již jednou v rámci technické kontroly zjištěné. U ojetých aut dovezených ze zahraničí to ale nebude fungovat vůbec, protože když budu podvodníkem, co taková auta do ČR vozí, tak si je stočím, jakmile přijedu a teprve pak půjdu na technickou a zase nikdo nic na technické kontrole nezjistí.

• Celé je to zoufalou snahou zákonodárce řešit něco, co zákonem vyřešit nejde. Lidi lžou, to je prostě život a buď určité riziko určitých transakcí akceptuji, anebo je nepodstupuju. Vnímám to jako líbivou snahu politiků to „řešit“, ačkoli to žádné řešení nemá. Jediné smysluplné řešení tkví v odpovědnosti kupujících a jejich požadavcích na to, aby prodávající prokazovali stav a nájezd kilometrů, důkladné prohlídce vozidla za účasti automechanika, kterému důvěřuji, případně ve smluvních nástrojích kupujících, ale žádný zákon to nezmění, protože žádný zákon nezmění a nevyřeší to, že lidé lžou a podvádí.

Zákonodárce si tak tuto úpravu mohl odpustit, protože její pozitivní přínos bude nulový a jedná se tak jen o další ukázku toho, k čemu právo opravdu neslouží. Lidé se musí v prvé řadě starat o své vlastní zájmy a nespoléhat na to, že to za ně někdo mávnutím kouzelného proutku „vyřeší“.

Tomáš Beran