V poslední době se hodně diskutuje nad tím, jestli a jakým způsobem případně upravit (zpřísnit) podmínky získání nebo udržení řidičského oprávnění pro čerstvé řidiče, u kterých je statisticky uváděno, že mají vyšší nehodovost, tedy větší chybovost z hlediska řízení motorových vozidel.
Z právního hlediska bude toto téma zajímavé, až v okamžiku, kdy padne rozhodnutí o tom, jak tuto problematiku věcně uchopit, přičemž právě možnostem řešení z věcného hlediska bych se chtěl věnovat v dnešním článku.
Asi začnu poněkud nepopulárním názorem, když řeknu, že oprávnění řídit motorové vozidlo by v žádném případě (alespoň dle mého názoru) nemělo být chápáno jako základní právo, ale pouze jako privilegium, tzn. jako oprávnění, které je uděleno pouze osobě, která je k tomu po všech stránkách dostatečně způsobilá a která tuto způsobilost odpovídajícím způsobem prokáže, což neznamená jen znalost základních dovedností, ale plnohodnotnou schopnost vozidlo ovládat a řídit (a to včetně třeba školy smyku, jízdy na sněhu apod.).
Samozřejmě dobře vím, že žádný učený z nebe nespadnul a každý z nás se to musí naučit a že nelze dopředu nikomu upírat možnost si příslušné dovednosti osvojit. Tady mířím na to, jestli je smysluplné začínat už v autoškole a rozšiřovat výcvik už tam nebo zvolit jiné způsoby.
Když jsem si před pár lety dělal řidičské oprávnění na motorku a četl jsem informace o tom, jak to funguje v zahraničí, tak se mi zalíbil švýcarský model. Ten spočíval v tom, že řidič nejprve projde základním výcvikem, přičemž následně je mu dovoleno účastnit se samostatně provozu (jakkoli s určitým omezením), ale do 12 měsíců se musí přihlásit na zkoušku, která je ovšem velmi podrobná, přísná a pečlivá. A když neprojde, oprávnění pozbývá.
Výhodou tohoto systému je, že řidič má dost času se to naučit (u nás v autoškole se člověk naučí jen ty úplně základní věci) a následně musí prokázat, že je skutečně způsobilý vozidlo řídit. Rok je dostatečně dlouhá doba na to, aby se člověk přiměřeně vyjezdil, získal základní správné návyky a alespoň nějaké zkušenosti. Za tu dobu je možné se naučit ovládat dostatečně vozidlo tak, aby se řidič soustředil na jízdu samotnou a stal se tak spolehlivým účastníkem silničního provozu.
Vím, že námitky na ten švýcarský model zněly tak, že takového „zelenáče“ přece nelze pustit do provozu (jak jsem pochopil, tak ten jejich základní kurz nebyl v rozsahu té naší autoškoly, ale byl výrazně kratší), ale to bych řešil tím, že by se absolvovala autoškola v dnešním rozsahu a po jejím ukončení by řidič-účedník měl právě ten rok (nebo nějakou jinou stanovenou dobu) na to, aby se vše naučil a následně složil finální zkoušky, které by byly skutečně podrobné a přísné tak, aby zjistilo, kdo na řízení má a kdo ne.
Pokud bychom současně chtěli eliminovat rizika spočívající v tom, že takový nezkušený řidič sám jezdí v provozu, zavedl bych následující:
Řidič by po zkušení dobu (než složí ty finální zkoušky) nesměl jezdit sám, ale musel by řídit výlučně pod dohledem dospělé osoby, která má řidičské oprávnění po dobu delší než několik let a která je tím pádem způsobilým garantem toho, že takový začínající řidič bude zkušenějším řidičem veden, bude od něho dostávat rady a bude korigovat jeho řidičské postupy a chyby (ostatně kdo z nás by jako rodič své dítě po autoškole hned pustil do provozu a nejezdil s ním nějakou dobu, aby se leccos naučilo?). Finální zkoušky by pak řidič skládal se svým autem, na které je zvyklý a které umí ovládat.
Na tyto řidiče by platila další omezení, např. výkonem motoru, nejvyšší dovolenou rychlostí, speciálním označením vozidla (stačilo by něco dozadu za okno) a i přísností následků, pokud pravidla poruší a způsobí nehodu.
Noví řidiči by tak nebyli ve stresu z toho, že mají jít ke zkoušce, i když se toho ještě moc nenaučili a nic si nezažili a finální zkouška by byla přísným sítem řidičských dovedností, které by dokázalo odfiltrovat uchazeče o řidičské oprávnění, kteří na to „nemají“.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď