K napsání dnešního článku mne inspirovala informace, podle které se někteří zákonodárci rozhodli navrhnout omezení povinné výbavy, kterou musí být vozidla vybavena (lékárnička, výstražný trojúhelník atd.). Ministerstvo dopravy s tím nesouhlasí, přičemž odůvodnění toho nesouhlasu bylo skutečně příznačné (prý jsme zvyklí na to to vozit).
Nechci se teď zabývat zdůvodněním Ministerstva dopravy, ale chci se na celou problematiku podívat z jiného pohledu, ke kterému mne inspirovalo i mnoho za prázdniny najetých kilometrů na tuzemských i zahraničních silnicích.
Institut povinné výbavy (a nejen on) příznačně vykresluje přístup zákonodárce k celé problematice, a to v rovině, který dle mého názoru nefunguje.
Vezměme si třeba jednotlivé „technické“ součásti povinné výbavy a smysl toho, proč zákonodárce trvá na tom, abychom je s sebou v autě vozili. Proč máme vozit náhradní pojistky a náhradní žárovky? Abychom si je dokázali vyměnit? A kolik řidičů to vlastně dokáže? Chápu smysl v tom, že je důležité, aby vozidlo bylo ve vyhovujícím technickém stavu a že je např. nebezpečné, když vozidlo není vidět (ostatně proto je osvětleno). Nestačilo by tedy využít stávajících povinností, podle kterých je řidiči zakázáno řídit a provozovateli provozovat vozidlo, které nesplňuje technické požadavky?
Přeci rozhodující je výsledek, tzn. to, aby nebylo provozováno vozidlo, který je technicky nezpůsobilé. Proč ale zákonodárce trvá na tom, abychom vozili technické prostředky k opravě vozidla, když jejich přítomnost ve vozidle přeci vůbec nezajišťuje, že (i) to někdo bude chtít opravit nebo (ii) bude schopen to opravit? A teď odhlížím od toho, že to třeba někdy není technicky možné (mně např. v servisu říkali, že k pojistkám se stejně nedostanu a i kdyby náhodou ano, tak ať mne ani nenapadne do nich sahat). Spíš mi jde to, že zákonodárce volí cestu trestnosti nepřítomnosti technických prostředků pro odstranění závad, ale přitom tím, že je mám, vůbec není zajištěno, že budu schopen nebo ochoten je použít.
Za nefunkční z hlediska úpravy dané situace právními předpisy tak považuji řešení, kdy mi někdo ukládá mít prostředky, ačkoliv by se mohl naprosto spokojit s výsledkem, protože jde o výsledek, tj. o to jezdit s autem, které je v pořádku a ne s autem, které (i když je v pořádku) má nástroje na jeho opravu. Na tomto příkladu je patrný onen „rodičovský“ přístup zákonodárce, který místo, aby stanovil jen výsledek a nechal na nás, abychom si zvolili způsoby, kterými ho dosáhneme, tak současně považuje za nezbytné stanovovat i prostředky jeho dosažení.
Totéž platí v rámci povinné výbavy např. pro náhradní kolo, zvedák a klíč na šrouby nebo jejich náhradu v podobě sady na opravu nebo smlouvy na opravu. Ukládá snad zákon povinnost komukoliv si na místě defekt opravit? Každý si přece může zavolat odtahovku, tak proč mu ukládat povinnost mít sjednaný smluvní vztah na opravu nebo odtah? Na trhu je přece dost nabídek na tyto služby, takže proč zase řidiči ukládat povinnost mít nějaké prostředky, když se může rozhodnout jinak řešit celou situaci (třeba celé auto nechat odtáhnout do pneuservisu). A vůbec co je komu do toho, jak si budu řešit svoji píchlou gumu? Je to snad moje auto a když nejede, tak je na mém rozhodnutí, jak to budu řešit.
Podobnou situací, i když z trochu odlišného soudku, jsou některé dopravní značky. Zejména teď mířím na značky omezující nejvyšší dovolenou rychlost např. před zatáčkami. Proč se správce komunikace obtěžuje mne informovat o tom, jak si myslí, že rychle mám projet danou zatáčku, když předmětná rychlost závisí na spoustě proměnných (jinak to pojede autobus, jinak normální osobní auto, jinak nákladní auto, jinak sportovní auto, jinak za sucha, jinak za mokra, sněhu, tmy atd.). Jako řidič nepotřebuji znát názor někoho na to, jak rychle si myslí, že mám jet, ale potřebuji informaci o tom, jak situace vypadá. To se mi třeba líbilo v Rakousku, kde byl mnohem větší důraz na „informační“ charakter dopravních značek, tzn. řidiči byli více informováni o tom, jak silnice „vypadá“ a co mohou čekat.
A je to pořád ten samý princip. Místo, aby mi někdo sdělil požadavek na výsledek, tak se mi neustále snaží nutit nějaké prostředky, kterými si myslí, že mám výsledku dosáhnout. Stále se mne snaží vést za ručičku ke kýženému cíli. To podle mého názoru nefunguje. Liberální zákonodárce by dle mého názoru měl sdělit jen výsledek a nechat na nás, ať se k němu dobereme, jak chceme. Pokud selžeme ho dosáhnout, chápu, že to chce trestat, ale přijde mi naprosto nefunkční trestat i volbu prostředků. Jako kdyby k výsledku vedle jen jedna správná cesta.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď