Srážky se zvířaty jsou nikoli výjimečnými situacemi v rámci provozu na pozemních komunikacích a vzhledem k tomu, že v těchto případech někdy vznikají spory ohledně nároku na náhradu škody, bude tento článek věnován jednotlivým aspektům těchto druhů dopravních nehod.
Dopravní nehody, jejichž „účastníkem“ je rovněž zvíře, lze rozdělit do dvou základních druhů, a to na srážku se zvířetem, které patří konkrétní osobě (je třeba si uvědomit, že z právního hlediska se na zvíře hledí obdobně jako na věc, která má vlastníka a ten za škodu způsobenou touto „věcí“ odpovídá). U těchto případů zpravidla nevznikají spory, neboť vlastnictví zvířete lze zpravidla dokázat a tak i odpovědnost vlastníků zvířat je po důkazní stránce zpravidla méně komplikovaná, byť ani v těchto případech nelze vyloučit „zapírání se“ vlastníka, který se chce vyhnout odpovědnosti za škodu.
Druhým případem je srážka s volně žijícím (divokým) zvířetem, které nikomu nepatří. Pro vysvětelnou lze uvést, že volně žijící zvířata (např. žijící v lese nebo na poli), resp. i ryby ve vodních tocích nejsou ve vlastnictví nikoho, pouze stát propůjčuje právo zvěř lovit a zvěř se tak stává majetkem lovce (myslivce nebo rybáře) okamžikem ulovení. To s sebou přináší nedostatek obecné odpovědnosti konkrétní osoby (vlastníka) za škodu způsobenou těmito volně žijícími zvířaty.
Nicméně zákon o myslivosti na tento druh případů určitým způsobem pamatuje a upravuje odpovědnost uživatelů honiteb (honitbou je soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle zákona o myslivosti) za škodu způsobenou zvířaty. Tato odpovědnost je však dle ust. §52 zákona o myslivosti do značné míry limitována a to následujícím způsobem:
Odpovědnost uživatele honitby
(1) Uživatel honitby je povinen hradit
a) škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech,
b) škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř.
(2) Vykonává-li právo myslivosti sdružení, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně.
(3) Škody způsobené zvěří, která unikla z obory, je povinen hradit uživatel obory. Uživatel obory se zprostí odpovědnosti tehdy, prokáže-li, že uniknutí zvěře bylo umožněno poškozením ohrazení obory neodvratitelnou událostí nebo osobou, za niž neodpovídá.“
Odpovědnost dle shora uvedeného ustanovení se tak dá rozdělit do dvou skupin, a to na obecnou odpovědnost za škodu způsobenou těmito zvířaty a odpovědnost za škodu způsobenou zvířaty uniklými z obory.
Pokud se jedná o první případ, tedy zvěř mimo oboru, jak plyne ze shora uvedeného ustanovení, odpovídá uživatel honitby pouze za škodu vzniklou v honitbě na honebních pozemcích nebo porostech a rostlinách. Jedná se tedy pouze o odpovědnost za škodu na specifikovaných věcech a na jiných ne (např. na vozidle).
Odpovědnost za škodu vzniklou na vozidle při srážce s takovým zvířetem proto uživatel honitby nemá a vlastník vozidla takovou náhradu škody proti uživateli honitby uplatnit nemůže.
Druhým případem je škoda, která vznikne činností zvěře, jež unikla z obory. Shora uvedená dikce zákona není úplně přesná a není proto zřejmé, zda „škodou“ se rozumí škoda podle odst. 1 nebo se jí rozumí škoda jako taková. Ze systematického výkladu však lze dovodit, že se škodou rozumí škoda podle odst. 1 a proto je odpovědnost uživatele obory stejná jako odpovědnost uživatele honitby a proto za škodu v případě srážky s vozidlem neodpovídá.
S ohledem na shora uvedené lze uzavřít s tím, že v případě srážky s volně žijícím zvířetem řidič bohužel nemůže vůči nikomu uplatnit nárok na náhradu škody a škodu na svém vozidle ponese sám.
Závěrem je na místě ještě uvést několik poznámek k dalšímu nakládání s „ulovenou“ zvěří. Jak bylo již shora uvedeno, nepatří volně žijící zvěř nikomu, vlastnictvím se stává teprve okamžikem ulovení. Řidič však zvěř „ulovit“ nesmí (nemá k tomu oprávnění), o způsobu „lovu“ nemluvě a proto mu „ulovená“ zvěř nepatří. Pokud by si zvěř ponechal, vystavoval by se v krajním případě i trestnímu postihu pro pytláctví, případně nároku na náhradu škody. Při srážce lze proto doporučit zavolat policii, která by měla kontaktovat uživatel honitby, aby si zvíře odvezl. V žádném případě však nelze doporučit si „ulovené“ zvíře ponechávat.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď