V rámci snahy eliminovat využívání práva nevypovídat (tzv. výmluva na osobou blízkou) zákonodárce přijal právní úpravu postihující provozovatele vozidla za přestupky spáchané jeho vozidlem – §10, odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Judikatura soudů, a to jak Nejvyššího správního soudu, tak Ústavního soudu bohužel plně podpořila tuto právní úpravu a cíleně za účelové označila všechny procesní postupy, kterými se provozovatelé proti tomuto přístupu bránili.
Za zmínku stojí připomenout zejména rozhodnutí:
- Nejvyšší správní soud – 8 As 110/2015 – 46 s právní větou:
„Pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích, nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“
Toto je argumentace soudů na tzv. „osobu vzdálenou“, tj. identifikaci obtížně dohledatelného cizince.
Dalším ze zásadních rozhodnutí k této věci je rozhodnutí Ústavního soudu pod spis. zn. Pl. Ús 15/16. Zde stěžovatel (byl to přímo soud) brojil proti tomu, že příslušná povinnost v §10, odst. 3 je jednak nesplnitelná a za druhé je v rozporu s čl. 37, odst. 1 Listiny, které garantuje právo nevypovídat.
Ústavní soud tuto stížnost odmítl zejména s odůvodněním, že:
„Ústavní soud neshledal, že by povinnost provozovatele vozidla zajistit dodržování povinností řidiče byla nesplnitelná. Jde totiž o vyjádření jeho objektivní odpovědnosti za porušení těchto povinností, mající formu odpovědnosti za správní delikt, v jejímž důsledku by mu mohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu. Nutno zdůraznit, že objektivní odpovědnost není nepřípustným, ani nijak neobvyklým právním institutem. Jakkoliv lze zásadu, že každý odpovídá jen za své vlastní jednání, považovat za jakési přirozené východisko odpovědnostních právních vztahů, efektivní regulace některých oblastí lidského jednání může v tomto ohledu vyžadovat zvláštní úpravu. Účel objektivní odpovědnosti se pak může lišit v závislosti na předmětu právní úpravy. Zpravidla bude spočívat ve snaze o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právy a povinnostmi účastníků některých právních vztahů, případně v zjednodušení a zpřehlednění právních vztahů mezi dotčenými subjekty, aby lépe odpovídaly jejich praktickým potřebám.“
A dále:
„Samotná možnost provozovatele vozidla vyhnout se stíhání pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu označením řidiče vozidla, která je důsledkem subsidiarity tohoto správního deliktu k přestupku řidiče, nakonec nezakládá ani právní či faktickou překážku uplatnění práva odepřít výpověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny. Každý z těchto správních deliktů sleduje jiný účel.“
Závěrem lze uvést, že soudy legalitu a ústavní konformnost této povinnosti potvrdily, což samozřejmě dává z hlediska jejich projednávání správním úřadům odpovídající procesní volnost a odebírá to možnost využívat práva nevypovídat, resp. jej zpoplatňuje. Tudy tedy bohužel už cesta nevede.
Tomáš Beran
Přidejte odpověď